Jsem už dost starej, abych pomalu začal rekapitulovat svůj život.Je mi pětatřicet, jsem námořník a jsem k smrti utahanej vod tahání beden.
Když jsem bejval kluk, bydleli jsme v jednom starým oprejskaným baráku kousek od přístavu. Otce jsem vídal dvakrát někdy i třkrát do roka. Byl námořník. Když přicházel domů byl opálenej a byl cítit mořskou solí a rumem. Moje matka byla širokoboká dáma, která se věčně něčeho bála. Snad proto ji, v otcově nepřítomnosti, navštěvovali různí páni. Nikdy nezůstali déle než hodinu, kterou strávili u matky v pokoji a kterou já musel strávit venku před bytem na schodech. Další, kdo se u nás občas objevoval, byl můj strýc. To byl velkej pán. Vyučil se na kormidelníka. Taky z něj netáhl rum, ale brandy. Nebyl tak mohutnej jako táta, protože nemusel tahat náklad a jenom stál na můstku za kormidelním kolem.
Proti našemu domu stávala putyka tý nejhorší pověsti a bordel, kam se stahovali snad všichni námořníci z přístavu. V devíti letech jsem uměl všechny sprostý vtipy a valnou část písniček, které potácející se postavy v modrých blůzách vyřvávaly do noci, když močily na zeď našeho domu. Ve třinácti jsem znal všechny lehký holky, který naproti pracovaly, a do každý z nich jsem byl zamilovanej. Vyřizoval jsem jim pochůzky a sem tam mě kápnul i nějakej drobnej. Ve čtrnácti mi jedna z nich pomohla od panictví a ten večer jsem si krom kapavky pořídil taky první opici a ráno zažil první kocovinu. Otec, který byl tehdy zrovna doma, mě pak spráskal tak, že na to do smrti nezapomenu.
Pak mě posadil za stůl a přede mě položil hromadu knih. "Teď se budeš učit, jak mourovatej, abys byl tak velkej pán jako tvůj strejda, bude z tebe kormidelník, to si pamatuj i kdybych ti to měl do tý hlavy namlátit," prohlásil tehdy. Učil jsem se, jak jsem jen mohl, ale moc mi to nešlo. Otec mi často v opilosti vtloukal do hlavy zásady správného námořníka. "Musíš sloužit vždycky věrně! Poslouchat kapitána! Nikdy neopustit kamarády," říkával a každé slovo doprovázel pohlavkem, abych si to líp zapamatoval. V patnácti mě otec poslal na námořní akademii.
Vydržel jsem tam přesně měsíc, pak jsem utekl a nalodil se jako prostý lodník na nejbližší loď. Svůj věk jsem u podepisování smlouvy zatajil a podruhý se mě nikdo neptal. Konečně jsem byl volnej a svobodnej. Brzy jsem zapadl do běžného života námořníků. Buď byl člověk na moři nebo přenášel bedny s nákladem. Po večerech v přístavu pak táhnul do pajzlů té nejhorší pověsti, kde se dalo za málo peněz koupit nejvíc chlastu, a do bordelů, kde sloužily samé vyžité ženské, které by si jinde už neštrejchly. Při páté plavbě jsem přestat rozlišovat přístavy a počítatat bordely, které jsme navštívily, a putyky, kde jsme chlastali. Můj život začal být dřina a alkohol.
Teď vlastně nevím, proč tohle všechno povídám a hlavně komu, když mě stejně nikdo neposlouchá. Už mi docházejí síly a brzy už pustím bednu, kterou zrovna držím, ale než to udělám, chtěl bych říct, že jsem vždycky sloužil věrně, poslouchal jsem kapitána. Kamarády jsem nikdy neopustil a neopustim je ani teď. Ještě pár chvilek a půjdu za nima ke dnu.