Podíval se na nůž, který držel ve své pravé ruce. Špička směřovala k zemi. Fascinovaně si sledoval kapku krve, jež pomalu stékala po ostří. Zvedl nůž a svým rozeklaným jazykem ho oblízl. Nemohl si pomoci. Chuť krve mu připomněla dávný okamžik, kdy zabil poprvé. A taky to, že se mu z krve dělá špatně. Ve své vražedné mánii na to úplně zapomněl. Žaludek začal protestovat v zápětí. Popadl se za břicho, zlomil se v pase a dlouze zvracel na rozřezané tělo před ním.
"To zvracení není autentický," prohlásil chlapík na sedačce s nápisem REŽISÉR, "ostatně to úplně první bodnutí taky ne." Podíval se na rejžu a pomyslel si něco o podělanejch idiotech. Vždyť tomu parchantovi se pořád něco nelíbí. Přetáčí tu scénu už nejmíň po pátý. Vtom režisér vstal, uchopil nůž a do vzduchu předvedl výpad. "Víš, to musíš takhle!" Znovu ten výpad zopakoval. "Chápeš to?" "Ne, takhle rychle se to přece nedá pochopit," odvětil a režisér se zachmuřil, udělal pár kroků a položil mu ruku na rameno. Pak se mile usmál, "no, nic. Tak znovu." Stisk ramene zesílil. Ruka s nožem se zvedla a pak se dala do pohybu. Ucítil bolest. Znovu zahlédl nůž. Byl celý od krve - jeho krve. Další bodnutí. Sesunul se na kolena. Ještě zaslechl, jak mu režisér říká: "Copak jsi úplně blbej chlape. Takhle se to přece dělá." Pak ho zahalila milosrdná tma bezvědomí.
Režisér odhodil bezvládné tělo a zahulákal: "Ručník!" Zatímco si otíral krev z rukou prohodil ke svým pomocníkům: "Nějak se ho zbavte. A sežeňte mi novýho herce. A koukejte ať za něco stojí, jinak ten film v životě nedotočíme. Tohle je už pátej mrtvej pitomec za poslední tři neděle."